Nechci tady psát výzkumnou psychologickou práci, ale pouze pár svých postřehů. Chci se podělit o to, jak to vnímám já, jaké jsou mé zkušenosti a poznání v jedné části našich vztahů.
Proč si muži neváží žen a ženy si neváží mužů? Protože neznají hodnotu. Hodnotu čeho, ptáte se? Jakoukoli hodnotu, ať už odvedené práce, zkušeností, příležitostí nebo sebe sama. Často ve vztahu (vztazích) od druhých něco očekáváme, že se něco stane, někdo něco pro nás udělá. Navíc čekáme, že se „to“ stane tak nějak automaticky, samo… je to přeci samozřejmé, je to manžel (partner) a „manželská povinnost“. Jenže jak asi víte, všechno, co v životě dostáváme snadno nebo zadarmo, to nikdy neoceníme, neznáme toho hodnotu, neumíme si toho vážit. Když čekáme, že něco automaticky dostaneme (a je úplně jedno jestli ve vztazích, či v životě obecně) a nic proto neuděláme nebo ani nejsme ochotni udělat, pak se mohou stát dvě věci. Buď „to“ ani nedostaneme, nebo „to“ získáme, ale stejně to pro nás nebude mít hodnotu. Nic jsme proto neudělali, není to čím vyvážit. Čili vážit si toho, ocenit to, dát tomu určitou hodnotu. Jednoduše i zde platí vesmírný princip rovnováhy Dávání<->Přijímání. Když dám NIC = získám NIC. Když nic nevložím do akce, nemohu čekat reakci. Jestliže, nic neudělám, nemohu něco dostat. Ani onu „věc“ ani nějakou hodnotu.
Když žena dostává od muže vše automaticky, aniž by se musela jakkoli snažit, podělit se o to, co dostává, pak si může časem přestat vážit darů i muže. Nevidí jejich hodnotu. Stejně tak platí, že když muž od ženy vše získává snadno nebo „zadarmo“, pak jí nemá jak ocenit a neváží si jí. Platí to vzájemně a oboustranně stejně. Nikdy není muž ani žena více či méně, oba jsou rovnocenní.
Často to druhému (nezáleží na pohlaví) děláme, protože se chceme zavděčit, získat pozornost nebo udržet partnera a tak „podlézáme“, dáváme ve velkém, nabízíme „lacino“, jen ať ho máme. Neuvědomujeme si však, že to je přesně to, čím si sami na hodnotě ubíráme a tím ho/ji pomalu ztrácíme. Nechápejte mne prosím extrémně, neznamená to, že dávat je špatně. Ani „nevystřelit“ do druhého extrému a dělat až přílišné „drahoty“. Samozřejmě je potřeba udržet správnou míru = rovnováhu. Dávat druhým a dovolit jim dávat nám. Umět přijímat i obdarovávat.
Mnohdy děláme totéž dětem (přiznávám, taky mám tu zkušenost☺). Kupujeme jim z lásky dárky (čímž nehaním lásku k dětem), po kterých touží. Koupíme jim, co jim „na očích“ uvidíme, aby byly šťastné. Ony i jsou, ale jen na chvíli. Mnohem více by si toho cenili a užili si dárek, kdyby se na něm podělili. Jakkoli. Energií, spoluprací, pomocí, časem, penězi. Tím by byla udržena rovnováha a hodnota.
Někdy dokonce vzápětí, jako naši rodiče, použijeme věty typu: „že si toho neváží a že za našeho dětství to nebylo, a kdybychom my měli to co ony, co bychom za to dali …“ Děti, když se nijak nemusí snažit nebo se podílet na výsledku, pak jednoduše neví, jakou má to či ono hodnotu. Stejně jako my jsme možná jako děti nevěděli. Na druhou stranu, pozitivní na tom je, že většina z nás se to dříve či později naučila 😁
Dle mých zkušeností to, co zabírá: Pojďme zkusit pro druhé něco udělat a nechejme druhé, aby mohli udělat něco pro nás. Všichni potřebujeme dávat i dostávat, tím všichni udržujeme přirozenou rovnováhu = harmonii. Naučíme se tak hodnotě vlastní osoby a oceníme i druhé. ☯
Zdravou míru vám přeje
Lucie 🦋
