Kdysi jsem měla kratičký a velmi zajímavý sen. Zdálo se mi, že jdu do kostela. Prošla jsem pomalu uličkou až skoro k oltáři, kde stál farář (byl docela mladý). Ukázal směrem na kazatelnu, vyšla jsem po schůdkách nahoru a láskyplným hlasem jsem pronesla: „NEBOJME SE BÝT ČLOVĚKEM…“
Sen skončil, ale i po vzbuzení dál „naskakovaly“ myšlenky, jak tato věta byla myšlena:
Nebojme se být člověkem … chybujícím i milujícím.
Nebojme se být člověkem … duchovním i fyzickým (tělesným).
Nebojme se být člověkem … který se učí skrze vlastní zkušenosti, prožitky a zážitky. Bez prožitků není posun, rozvoj, růst.
Nebojme se být člověkem … který má více součástí, má sílu a schopnosti, stejně jako jemnost a citlivost (někdo by mohl říci slabosti).
Nebojme se být člověkem … lidským, který dělá chyby a umí mít i pochopení – pro druhé i pro sebe.
Nebojme se být člověkem … který nežije ve strachu z trestu, ale chová se svobodně dle své přirozenosti a zároveň si je vědom své osobní zodpovědnosti.
Ráda bych dodala, že nejsem věřící člověk ve smyslu, že následuji nějaké náboženství. Jsem věřící ve smyslu vnitřní víry v Univerzum, Vesmír, Zdroj, Boha, anděly a další jemnohmotné bytosti, nazvěme je a jejich energii jakýmkoli lidským pojmem.
Věřím v základní univerzální principy platící pro všechny stejně, nehledě na to, do jaké lidské „škatulky“ jsme se zrovna zařadili (jsme-li ředitelé, hvězdy filmového plátna nebo „obyčejní“ lidé).
Věřím v lidskou moudrost, kterou si všichni, mnohdy nevědomky předáváme, například pomocí rčení. Zamysleli jste se někdy nad jejich moudrostí? A víte o tom, že to nejsou jen fráze, které známe a říkáme, ale také návody pro život, které máme nejen opakovat, ale ŽÍT?!
Uvedu pár příkladů (sami si zkuste zjistit, nakolik je používáte):
„Chybami se člověk učí“. – když uděláme chybu my nebo někdo kolem nás, jsme stejně chápající? Bereme chybu jako učení?
„Učený z nebe nespadl“. – nechceme mnohdy po ostatních či po sobě, abychom vše znali, a jsme proto přísní? My jsme „z nebe“ spadli (narodili se) tady na Zem, učit se, abychom se teprve učenými stali.
„Co mě nezabije, to mě posílí“. – jsme si toho opravdu vědomi, nebo panikaříme při jakékoli „krizi“, mnohdy při sebemenším problému?
„Každý strůjcem svého štěstí jest“. – opravdu žijeme tak, že vědomě tvoříme svůj život a tím vlastní štěstí? Nebo se rozhodujeme podle ostatních? I když i tím si tvoříme svou budoucnost, otázka je, zda ji budeme považovat za štěstí.
„Kdo chce, najde způsob, kdo nechce, najde důvod„. – jak často se stává, že se místo toho, abychom ve všech situacích a event. problémech hledali řešení „jak to JDE“, vidíme nebo hledáme důvody „proč to NEJDE“.
„Bez práce nejsou koláče“. – jak často chceme, aby se něco změnilo a sami proto nejsme ochotni nic udělat.
Mohla bych pokračovat dál, ale myslím, že již nyní rozumíte, co jsem měla na mysli, a můžete sami rozjímat nad dalšími rčeními, která vás napadnou.
A toto vše, co jsem uvedla je jen část toho BÝT ČLOVĚKEM. Je to neskonalá a úžasná šance pro naše pravé Já, naši duši, aby pochopila a zažila více. Nebojme se proto být těmito úžasnými lidmi s láskyplným jádrem, které v nás všech JE. Jen si na něj vzpomenout a umět vidět to světlo i v dobách, kdy se lidské já může chovat jinak-prostě se jen učí být tím dobrem a čistým božstvím.
Přeji vám krásné rozpomínání na své světlo.
Vaše Lucie 🦋
